Už jste někdy posílali email a napsali jste na konec např.: „S pozdravem, Jan Novák“? Pokud ano, podepsali jste se elektronicky. I tento jednoduchý způsob je dle evropské i české legislativy považován za elektronický podpis, tzv. prostý. Z hlediska digitální důvěry je na tom ale nevalně a záruky s sebou nenese naprosto žádné. Kdokoli se takto může podepsat vaším jménem.
Když se hovoří o elektronických podpisech, skoro automaticky na mysl vyvstane pojem podpisový certifikát. Samozřejmě to platí jen pro některé typy podpisů, ale certifikáty jsou častokrát podmínka nutná, aby byl vytvořený elektronický podpis dostatečně kvalitní a v daném případě vůbec použitelný.
Elektronický podpis se v posledních letech postupně dostal i na stránky běžných deníků. Přitom mnoho z nás nemá jasno, co se přesně při elektronickém podepisování vlastně děje. Z technického pohledu je účel elektronického podpisu prostý. Kryptograficky „tvrdé“ zajištění, že podepsaná data mohou pocházet od jednoho jediného zdroje, a to konkrétně vlastníka použitého soukromého klíče.
Lidé používají různé metody podepisování již tisíce let. A vždy to bylo za účelem vyjádření souhlasu konkrétní osoby s fyzickým (například papírovým) dokumentem. Dnešní společnost čím dál tím více používá dokumenty elektronické, a proto nastává potřeba vyjádřit tento souhlas elektronickou formou. A přesně k tomu slouží elektronické podpisy.
Události letošního roku zásadně změnily tradiční způsob komunikace, na který byla většina z nás zvyklá. Schůzky nahradily videokonference a ruku v ruce s tím se zvýšil i obecný požadavek na distanční právní jednání, tj. zejména na uzavírání smluv bez fyzického kontaktu smluvních stran.
Certifikát je pojem, s nímž se ve světě digitální důvěry setkáváme poměrně často. Ať už potřebujeme vytvořit kvalifikovaný elektronický podpis, načíst webovou stránku přes šifrované spojení https, přihlásit se bankovnímu účtu, vždy se nějaký typ certifikátu použije. Proč?